Home » Žáci a studenti » Výchovný poradce » Specifické vývojové poruchy učení

Specifické vývojové poruchy učení

Dyslexie, hyperaktivita, poruchy učení a pozornosti (LMD, ADD, ADHD) se vyskytují s různou intenzitou téměř v každé druhé rodině.

Stručná charakteristika specifických vývojových poruch učení

Přibližně 3 – 4 % jedinců z běžné populace dětí a mládeže je v průběhu výchovně vzdělávacího procesu znevýhodněno specifickými vývojovými poruchami učení. Tyto poruchy činí obtíže při osvojování učiva běžnými výukovými metodami, přestože dítě má přiměřenou inteligenci a dostatečně podnětné rodinné prostředí. K nejčastěji se vyskytujícím poruchám náleží:

  • Dyslexie – porucha projevující se neschopností naučit se číst běžně používanými výukovými metodami.
  • Dysgrafie – projevuje se výraznými obtížemi v osvojování psaní, tj. při učení se tvarům jednotlivých písmen anebo celkovou nápadnou formální neobratností písemného projevu.
  • Dysortografie – nápadné nebo i nesmyslné pravopisné chyby plynoucí z neschopnosti aplikovat třeba i dobře osvojená pravopisná pravidla v důsledku poruchy příslušných funkcí (např. sluchového vnímání). Chybí cit pro jazyk.
  • Dyskalkulie – porucha schopnosti operovat s číselnými symboly. Obtíže s orientací v číselné řadě, záměna pořadí číslic, řádů aj. Problémy v prostorové orientaci.

Vývojové poruchy učení se spíše než izolovaně vyskytují v kombinaci a to nejen se zde vyjmenovanými typy poruch. Rovněž jednotlivé projevy se liší případ od případu a jejich škála je mnohem pestřejší než zde uvedený výčet.

Opakovaný výskyt některých z uvedených či podobných obtíží u žáka by měl učiteli signalizovat pravděpodobnou přítomnost některé z vývojových poruch učení. Konečná diagnóza však přísluší odbornému pracovišti, které vyloučí záměnu s jinými možnými příčinami obtíží (vada zraku, sluchu, nižší rozumové schopnosti, změna zdravotního stavu dítěte apod.) a navrhne další postup.

Specifika péče o děti s vývojovými poruchami učení

Dětem a žákům u nichž je příslušným odborným pracovištěm (ve školství pedagogicko-psychologická poradna, popř. speciálně pedagogické centrum, ve zdravotnictví zpravidla psychiatrické nebo neurologické pracoviště) diagnostikována specifická vývojová porucha učení, je nezbytné po celou dobu docházky do škol a školských zařízení věnovat speciální pozornost a péči.

Platné právní normy (viz příloha) umožňují zřizovat pro takové děti a žáky v běžných mateřských školách a základních školách specializované třídy, popř. zřídit základní školu. Specializované třídy mateřských a základních škol i základní škola pro děti a žáky se specifickými vývojovými poruchami učení patří do systému speciálních škol. Výchovně vzdělávací práce ve specializovaných třídách je zajišťována speciálními pedagogy.

Pozitivní přínos takové odborně specializované péče je však poněkud snižován možnými nepříznivými důsledky skutečnosti, že dítě je částečně nebo úplně odděleno od ostatních vrstevníků.

V mimořádném postavení je však rovněž žák s vývojovou poruchou učení, zařazený trvale do běžné, nikoliv specializované třídy. Je nezbytné, aby konkrétní přístupy k takovému žákovi byly stanoveny na základě dohody učitele (resp. učitelů) a speciálního pedagoga – pracovníka pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogického centra, externího pracovníka školy nebo případně stálého pracovníka školy běžného typu.

Zjišťování vědomostí a dovedností žáka

Pro zjišťování úrovně žákových vědomostí a dovedností volí učitel takové formy a druhy zkoušení, které odpovídají schopnostem žáka a na něž nemá porucha negativní vliv. Kontrolní práce a diktáty píší tito žáci po předchozí přípravě. Pokud je to nutné, nebude dítě s vývojovou poruchou vystavováno úkolům, v nichž vzhledem k poruše nemůže přiměřeně pracovat a podávat výkony odpovídající jeho předpokladů. Jde např. o hlasité čtení před celou třídou nebo přemíru psaní (přepisování) u dysgrafiků. Jindy můžeme posuzovat výkon, který dítě podalo v daném časovém limitu, a to co nestačilo, nehodnotíme – např. v diktátu nebo pětiminutovce u dyspraktického dysgrafika (kombinace poruchy psaní s poruchou ve vývoji motoriky).

U žáků a s vývojovou poruchou je žádoucí klást důraz na ten druh projevu (písemný nebo ústní), ve kterém má předpoklady podávat lepší výkony. Za obecně platnou je třeba pokládat zásadu, že při klasifikaci nevycházíme z prostého počtu chyb, ale z počtu jevů, které žák zvládl. V některých případech nás nesmí mýlit zjištění, že žák sice určitou dovednost zvládl (např. analýzu slov), ale přesto při zkoušce selhává. Každá zkouška totiž představuje komplexní situaci, při které se vždy uplatňují obavy, strach, vyšší tempo, nutnost soustředit se na větší počet jevů – např. kvalitu písma, aplikace pravidel, nepříznivě působí minulé selhání, obava z trestu apod.

Hodnocení a klasifikace žáků s vývojovou poruchou učení

Klasifikace jako jedna z forem hodnocení, která převádí hodnocení na kvantifikující stupeň, umožňuje snadnější srovnání výkonů. Vyžaduje se, aby i klasifikace byla provázena hodnocením, tj. vyjádřením pozitivních stránek výkonu, objasněním podstaty neúspěchu, návodem, jak mezery a nedostatky překonávat, jak dále prohlubovat úspěšnost apod. Jestliže v některých případech nebude žák klasifikován, neznamená to, že by mělo být současně omezeno jeho hodnocení. Zejména u těchto žáků, kteří nejsou klasifikováni, je na místě hodnotit co nejčastěji a mít na zřeteli motivační a diagnostickou funkci hodnocení i jeho funkci regulativní.

Děti, u kterých je diagnostikována dyslexie nebo dysortografie, mohou být se souhlasem rodičů během celého jejich vzdělávání (nejen na základní škole), hodnoceny z mateřského jazyka a z jiných jazyků slovně (a to jak v průběhu školního roku, tak na pololetním a závěrečném vysvědčení). Mohou být osvobozeny od přijímacích zkoušek na střední školy z mateřského jazyka a dalších jazyků, přičemž se budou vzhledem k dalším uchazečům posuzovat, jakoby tuto zkoušku úspěšně složily.

U dětí s diagnostikovanou dyskalkulií bude totéž platit pro matematiku a další předměty, kde výsledky mohou být touto poruchou ovlivněny.

Kromě slovního hodnocení v jazycích a v matematice, lze u dětí se specifickými poruchami učení hodnotit dítě slovně (průběžně i na vysvědčení) po dohodě s rodiči a odborníkem prakticky ve všech předmětech, do nichž se porucha promítá. Užití tohoto postupu závisí na konkrétním dítěti i na metodách, užívaných při výuce, které mohou některé dítě znevýhodňovat. Jakmile žák překoná nejvýraznější obtíže, je vhodné postupně přecházet k běžné klasifikaci.

Za určitých okolností může být pro dítě výhodnější klasifikace známkou s tím, že se specifická porucha dítěte vezme v úvahu a odrazí se v mírnější známce (což může znamenat jak např. o jeden stupeň, tak i o několik stupňů).

Při uplatňování všech těchto možností je třeba postupovat velmi individuálně, s využitím všech dostupných informací, zejména informací z odborných vyšetření a ve spolupráci s rodiči. Základním principem je prospěch dítěte, podpoření jeho možnosti být úspěšný jako jedné z podstatných podmínek pro zdravý rozvoj osobnosti.

Individuální studijní plán

Je v kompetenci ředitele školy, aby pro dítě se specifickými poruchami učení byl vypracován pro kterýkoliv předmět příslušnými vyučujícími individuální výukový plán, který se může radikálně lišit od výuky v daném postupném ročníku, přitom však bude poskytovat dítěti v příslušných předmětech ucelené a dítětem zvládnutelné základy. Individuální plány mají charakter smlouvy mezi vedením školy, vyučujícím(i) a rodiči dítěte, vypracovávají se krátce a rámcově v písemné formě. Výsledky se hodnotí slovně. Tento postup lze uplatnit na základní i na střední škole.

Ve výjimečných případech nezbytného opakování ročníku umožní individuální učební plán využívat učiva již osvojeného žákem jako základu, který je dále rozvíjen a doplňován.

Je nezbytné, aby všechna navrhovaná pedagogická opatření byla projednána s rodiči žáka a jejich souhlasný či nesouhlasný názor byl respektován.

Veškerá rozhodnutí musí být vedena nejlepším zájmem dítěte s vědomím, že úspěšnost je podmínkou zdravého vývoje osobnosti. V hodnocení je nutné změnit přístup vyučujícího tak, aby se zaměřil na pozitivní krok žáka a tím na podporu jeho poznávací motivace k učení namísto jednostranného zdůrazňování chyb. Z toho vyplývá, že nejvýznamnější tendencí v pojetí vzdělávání z hlediska transformace školství je změna strategie učení a pojetí žáka ve vyučovacím procesu.