Podívejte se na hodobóžové fotografie našich účastníků zahraniční stáže v Anglii v malebném městě Plymouth a přečtěte si originální úryvky z deníčků z praxe, obsahující také info o pobytu v rodinách či výletů do krásného okolí. Erasmus+ 2017!
Horko těžko rozumím lidem bez zubů u nás. No a tady jsem se vůbec nechytala. S angličtinou to nemělo nic společnýho, ale to se dalo čekat. Byla jsem ráda, že aspoň personál má všechny svoje zuby.
Dalo by se říct, že je to klidovej režim oproti Český republice. Lidi zvedáte hoistem, všechno děláte minimálně ve dvou a nestane se aby vás do něčeho nutili, nebo na vás pospíchali. Nikdo nekřičí, nemumlá si pod vousama ani vás nenapomínaj když se na chvilku zakoukáte do blba. Je nějakej z rezidentů protivnej? Hned ho okřikneme… Nemáš co dělat? Posaď se ke stolu a povídej si s rezidenty. Prostě chill a ne jak interna 2B nebo ONP kde vám sestry řeknou že překážíte, nebo na vás řvou kvůli minutě opoždění. Házej na vás svoji práci a ještě vás nahlas pomlouvaj.
P. S.. Už umím odemykat a zamykat ty podělaný dveře. Když odemykám tak se jen točí klíčem a kliku musím srazit až k zemi. A u zamykání zvedám kliku úplně nahoru svisle s rámem dveří a otáčím klíčem. Zamčeno je když s klikou nejde pohnout nahoru ani dolů. Vidíš jak jsem chytrá?!
Jinak jsem měla menší epizodu s košoptákama. Konečně vím, proč maj ty divný nedobytný krabice… Na Stoke máme jeden nekrytej koš a včera jsem do něj šla vyhodit obal od sušenky, když úplně dole něco zarachtalo. Tak jsem se s nechutí připravila na nějakou myš, nebo tak něco. Když se odpadky vznesly nahoru a z koše vyletěl racek s čímsi v zobáku. Jakože úplně zespoda ze dna z koše. Legitimně v těch odpadkách plaval. A prodral se až dolů.
No a v posledních dvaceti minutách jsem si kreslila s Beili a sjela autem se Sarah na Grove do kanceláře doktora pro chorobopis jedné z rezidentek. Den je úspěšně za mnou. Teď si hodím nohy ke krbu a jdu si povídat s rodinou…
Doporučení: Neberte si moc oblečení s sebou, je tam velká zima a vlezlo, ale nebojte, koupíte si ho tam dost 🙂 Nebojte se mluvit i kdybyste žvanily kraviny, nebojte, všichni jsou moc milí a když se ztratíte, moc rádi vám pomohou. Všem co další pojedou na podobnou stáž přeji mnoho sil a hezkých zážitků.
Dnes jsem vstala do pěkného slunečného dne – rozhodla jsem se jít pěšky do práce jelikož jsem cestu znala – když jsem vždy odešla z práce, tak jsem šla pěšky. No tak jsem si to štrádovala sebejistě. A najednou …rozhlížím se kolem sebe a nikde nic známého. Takže jsem se ztratila. Ani jsem si nemohla vzpomenout na ulici, ve které je ten domov důchodců. Takže jsem to pak nějak otočila a šla nazpět.
…a začali říkat, že se jim bude stýskat. Díkybohu jsem nebrečela sama 🙂 🙂 Bylo to TAK krásný!!! Tohle by se vám v ČR na souvislé nestalo… Uvědomila jsem si, kolik nových a hlavně ÚŽASNÝCH lidí jsem poznala! Snad poprvé se mi pracoviště opouštělo opravdu těžko a plakala jsem radostí ne že mám padla, ale protože mi to tam bude SAKRA MOC chybět 🙂 🙂 …… Každopádně na chvíli teda přeruším tohle slaďoučký téma, protože po příjezdu „domů“ už to zas tak slaďoučké nebylo…Čekala jsem 15 minut před barákem v té strašné kose, když v tom mi zavolala Marlene a řekla mi, že přijede až za HODINU!!! Protože jsou prý v nemocnici se psem – WTF?!
Rozhodně to pro mě byl nejtěžší odjezd z domu – nevěděla jsem kam jedu, u koho budu, kde budu dělat ….Ale na druhou stranu to pro mě byl asi i nejtěžší odjezd směr domov. Tak strašně se mi nechtělo opustit to město, ty lidi… Myslím, že na tyhle 2 týdny nikdy nezapomenu a vždy na to budu vzpomínat jen s úsměvem 🙂 ….A určitě to nebyla moje poslední cesta do Anglie 🙂
Ve středu jsem se v práci cítila ještě mnohem líp, protože už mě tam znali a oslovovali jménem. Občas něčemu nerozumím, všichni jsou ale chápaví a zopakují mi to ještě třeba 3x 🙂
V práci jsme měli menší nedorozumění. Moje RESPONSIBLE PERSON mi pořád říkala, ať jdu …“lánž“ – já myslela, ať jdu do lounge (obýváku pro všechny) – takže jsem se jí furt ptala proč a kvůli čemu. A pak jsem zjistila, že říkala, ať jdu na „lanč“ – oběd…:) UPS 🙂